Lurraku budou Ostravané rozumět, říká režisér Adrián Schvarzstein
Patří k největším osobnostem světového nového cirkusu. Renesanční umělec Adrián Schvarstein se vedle nového cirkusu věnuje i divadlu a hudbě a po roce se opět představí v Porubě na festivalu Cirkulum. A to s vystoupením Lurrak, které balancuje na rozhraní nejrůznějších uměleckých odvětví.
Jak jste se dostal k novému cirkusu?
K novému cirkusu jsem se dostal, když jsem zjistil, že to vůbec není špatná práce (smích). Ale teď vážně. Dostal jsem se k němu, když jsem viděl Cirkus Ronald v Belgii. Tehdy jsem si řekl, že to je něco, co bych rád dělal. Později jsme se potkávali na nejrůznějších festivalech. Řekl jsem jim, že bych se k nim rád přidal. A po dvou letech mi zavolali, že se mnou chtějí spolupracovat. Bylo to skvělé, byl to opravdový nový cirkus, mělo to příběh, postavy, hudbu a hlavně atmosféru, která se vytváří až společně s diváky. To je to, co na novém cirkusu opravdu miluji. S Cirkusem Ronaldo jsem byl šest let a pak jsem vytvořil svůj vlastní projekt Circus Klezmer. A poté mnoho dalších.
Máte za sebou řadu skvělých představení. Je nějaké, na které vzpomínáte nejraději?
Určitě je to Cirkus Klezmer. Je to mé vlastní představení, příběh mé rodiny, mé kultury. Je to zkrátka příběh o životě židovské komunity na počátku 19. století. Vychází sice z evropské historie, ale je natolik univerzální, že mu rozumí i v Japonsku.
Ještě pořád toto představení hrajete?
Ne, skončili jsme s ním před rokem a půl. Odehráli jsme spoustu show na mnoho místech ve světě, ale už to stačí.
Na festivalu Cirkulum jste se poprvé představil loni s představením Younak, které mělo obrovský ohlas. Jak jste si festival užil?
Bohužel jsem neměl čas pořádně se v Ostravě porozhlédnout. Přijeli jsme, odehráli show a hned zase odjeli. Bohužel máme nabitý program a na nic jiného nebyl čas. Ale spolupracuji s jednou dvojicí, která na tomto festivalu také byla. Pomáhám těmto lidem vytvořit něco dalšího a nového. Dělám tolik věcí – od cirkusu, přes divadlo, hudbu, operu až po workshopy a režírování – a v tomto odvětví je nás jen malá komunita, v níž je třeba udržovat přátelské vztahy…
S čím se představíte na festivalu letos?
S vystoupením Lurrak, které znamená v baskičtině zemi – půdu. Požádali mne, abych o Baskicku něco vymyslel a já zasadil příběh do průmyslové éry, kdy spousta lidí v důsledku zavírání továren ztratila práci. Stejně jako u vás v Ostravě, že? Je to prostě příběh normálních lidí pracujících v továrně, kteří se vzbouřili, a věřím, že mu Ostravané budou rozumět.
Co pro vás znamená pouliční vystupování?
Vždycky říkám, že bych se s diváky měl rozdělit o honorář, protože oni hrají se mnou, tak že se sami stávají herci. A to je na tom nejkrásnější. Do pouliční show musíš zapojit i diváky, nemám rád, když se vezme divadelní hra a odehraje se na pódiu nebo na ulici a lidé jen sedí a tleskají. Ztrácí to pointu. Jde přece o to vytvářet tu show společně s diváky, zbourat odstup mezi publikem a umělcem.
Za svůj profesní život jste získal řadu ocenění. Jsou pro vás důležité?
Ocenění? Nejlepší ocenění je nadšené publikum. Ano, získal jsem nějaká ocenění, ale to nepovažuji za důležité. Nikdo si například nebude pamatovat, kdo byl ministrem kultury v roce 1991, nebo kolik kdo získal ocenění. Ale všichni si pamatují Leonarda da Vinci nebo Giuseppe Verdiho pro jejich tvorbu. A právě to, co člověk vytvoří, je důležité.
Patříte k výrazným osobnostem nového cirkusu. Jak byste tento žánr definoval?
Je to cirkus dneška. Je pro každého, což je na něm fantastické. Je to zábava, kde se nehledí na věk. Kdo přijde na festival, může tam potkat kohokoliv. Atmosféra se vytváří společně s diváky, bourá se odstup mezi publikem a účinkujícími. Věřím, že lidé to prožívají intenzivněji, než běžná představení a odnášejí si domů spoustu zážitků.
[widgetkit id=„87“ name=„Lurrak — 2018 — galerie“]
